Není pochyb o tom, že psi patří celosvětově k nejoblíbenějším domácím mazlíčkům. A není divu, dokáží plnit mnoho rolí a zároveň být i příjemnými společníky. Avšak nebylo tomu tak vždy. Výzkumy DNA u psů a psovitých šelem ukázaly, že současní psi se vyvinuli především z vlka, či spíše jeho dávného předka. Svou roli samozřejmě hrály i jiné psovité šelmy, avšak právě vlk jim dal základ.
To samozřejmě vyvolává řadu otázek. Tou nejpalčivější je, jak se podařilo dávným lidem ochočit si jej, neboť vlci jsou známí svou plachostí a lze předpokládat, že v minulosti tomu nebylo jinak. Nezdá se tedy, že by k nám přišli dobrovolně. Jak to tedy bylo?
Teorií je hned několik. Ta nejrozšířenější, tedy že vlci následovali lidské tlupy a živili se na zbytcích jejich kořisti, dokud neztratili plachost, je nejméně pravděpodobná. Lidé v té době vnímaly vlky jako potravní konkurenty a šelmy, které jim mohou ublížit. Nejspíše se s nimi tedy nezačali dělit o zbytky své kořisti, která navíc byla poměrně vzácná.
Pokud jde o to, že je používali k hlídání, aby je upozornili na případné nebezpečí, ani to se nezdá pravděpodobné. Štěkání je něco, co se vyvinulo u psů až mnohem později. Vlci typicky v případě, že se blíží jiný predátor, potichu zmizí, aby se vyhnuli konfliktu, který by jistě skončil zraněním jednoho či více členů smečky. Rozhodně tedy nemohli sloužit lidem jako varovný systém.
Mnohem pravděpodobnější je jiná teorie, která není ani zdaleka tak romantická. Lidé, pokud našli v doupěti matku vlčici s čerstvě narozenými potomky, zahnali zbytek smečky (což není tak těžké, jak by se mohlo zdát), matku zabili pro maso a štěňata si vzali s sebou a starali se o ně. Nedělali to samozřejmě z nějakého ušlechtilého důvodu – prostě je živili, dokud nebudou dostatečně velcí na to, aby měli dost masa k nasycení tlupy.
Časem však objevili, že tato vlčata mohou mít i jiné využití než jako jakési živé masové konzervy. A to byl začátek procesu jejich domestikace.